Zmizelo světlo.
Maminka mi řekla, že budu mít křtiny. A protože budu mít křtiny, šla dneska s taťkou na přípravy. No připravovat bych se asi měla spíš já, vždyť to budou moje křtiny. Ale po mně nikdo nic nechtěl, tak mě hlídala babička. Mamka si pak pro mne k babičce došla a ještě jsme se tam chvilku zdržely.
Mamka mě pak dala do kočárku a jeli jsme domů. Ale co to? Kam se ztratilo světlo? Někam se schovalo? Kde je? Je tu tma, jako v noci u mě doma v ložnici. Ale venku je přece vždycky světlo!? Proč tu teď není? To už bude pořád tma? Ale v té se špatně kouká, vždyť skoro nevidím na mamku. Celou cestu domů jsem si lámala hlavičku tím, kde jen to světlo může být schované.
Doma jsme měli také tmu, ale jenom chviličku, mamka s taťkou totiž umí udělat světlo. Ale asi jenom doma, protože jinak by ho mamka udělala i venku. Doma už bylo všechno jako vždycky a já jsem za chvilku úplně zapomněla, že venku někdo schoval světlo. Ve vaně se mi dneska obzvlášť líbilo, dokonce se mi povedlo, se v nestřeženém okamžiku přetočit ve vaničce na bříško. Mamka měla co dělat, aby mě udržela. Párkrát jsem to ještě zopakovala, ale mamka mě i na bříšku pevně držela, abych nemohla ochutnat pěnu. Ale já při tom už dávno vím, že je moc dobrá! Ochutnávám jí z ručiček a tomu mamka, i když se snaží, většinou nezabrání. Tak dneska už letím spinkat, jen doufám, že až zítra půjdeme ven, bude už světlo zpátky.
Takhle ochutnávám pěnu: