Zase mě mučí
Dneska jsem měla zase perný den. Hned ráno, když jsme vyrazily s mamkou ven, zašly jsme se podívat k paní doktorce. Poznala jsem to tam hned jak jsme vstoupily do budovy a začala jsem pro jistotu pofňukávat. Mami, kam mě to zase vedeš, vždyť tady mě nikdy nic dobrého nečeká, snažila jsem se mamce naznačit, ale dorazily jsme až do čekárny. Tam mě naštěstí od návštěvy ordinace zachránila strašná spousta lidí. Když jsme scházely po schodech, radovala jsem se. Vrátily jsme se tam ještě na konci vycházky, ale k mojí radosti byla čekárna, snad ještě plnější, než před tím. Myslela jsem si, že mám definitivně vyhráno, ale to jsem se pěkně přepočítala.
Odpoledne mě mamka oblékla a šly jsme k paní doktorce znova a pěšky. V čekárně nebyl nikdo, tak mě mamka svlékla a já jsem se tam pěkně probíhala. Měla jsem dobrou náladu, viděla jsem dopoledne, kolik tam bylo dětiček, tak to už se určitě paní doktorka a sestřička vyřádila na nich a mne nechají na pokoji. Jenom se tam podívám, pozdravím je a bude, plánovala jsem si. Proto jsem také, celkem bez obav vstoupila do ordinace. Pozdravila jsem: „dobyden“ a šinula se za paní doktorkou ke stolečku. Paní doktorka se sestřičkou si se mnou a s mamkou chviličku povídaly, pak mě sestřička změřila a zvážila. Vážila jsem se úplně oblečená a s panenkou v ruce a měla jsem rovných 11 kg. (Mamku pak doma zajímalo, kolik to vlastně opravdu vážím, jenom já sama, tak zvážila všechno moje oblečení a panenku, a vyšlo jí, že já sama vážím přesně 10 kg.)
Už jsem se chystala domů, když v tom paní sestřička, řekla mamce, ať mě svlékne, že si mě paní doktorka poslechne. „Néééééé, váááááá,“ začala jsem ječet tak, že by se za to nemusel stydět prý ani pavián. Mamka se divila, jak může paní doktorka něco, přes ten můj jekot, slyšet. Za chvilku mě doposlouchala a já si oddychla a přestala jsem křičet. No vlastně to nebylo tak strašný, říkala jsem si, ale v tom jsem si uvědomila, že mě mamka místo oblékání, ještě víc svléká. „Nééééééé, váááááá,“ řvala jsem znova jako o život a sestřička říkala mamince, že jsem chytrá, že už vím co mě čeká a pak mě bodla. I když jsem si myslela, že už to nejde, svůj řev jsem ještě zesílila. Trvalo to jenom chviličku a mamka mě pak hned pochovala a oblékla, takže jsem mohla přestat plakat. Sestřička mi dala obrázek s medvídkem, já jsem jí poděkovala a už jsme rychle odcházely.
Došly jsme domů a jely jsme za babičkou a dědou Hanušů, tam jsem si postěžovala babičce, že mi paní doktorka udělala: „pích pdelky“ a zároveň se pochlubila „méjou“ na obrázku.