Velká výprava na svět, aneb jak jsem chtěla a pak zase nechtěla ven.
7.6.2006 jsme s maminkou opět vyrazily za panem doktorem na kontrolu a další natočení monitoru. Sestřička mamince natočila monitor, pan doktor si na mě zase sáhl přes bříško, pochválil mě, že jsem v pořádku a po shlédnutí křivky z monitoru řekl mamince, že se nic nechystá, a že ven jen tak jít nehodlám. Na další kontrolu nás objednal na 14.6.2006.
Od pana doktora jsme vyrazily do porodnice na návštěvu za tetou Luckou, které, jak mi maminka prozradila, se včera narodila Nikolka. V porodnici se maminka na malou Nikolku nemohla vynadívat. Nevím, co na ní viděla, vždyť je to stejný mimčo jako já, akorát už je venku. Pak si maminka Nikolku pochovala a to už mě docela rozčílilo! Co si má co chovat cizí miminko, vždyť má přece mne! Tak to teda ne! S tím musím něco udělat a to hodně rychle. Maminka se s tetou Luckou domluvila, že za ní a za Nikolkou přijde ještě zítra. No to se ještě uvidí, koho si bude zítra chovat.
Protože jsem žárlila na Nikolku, a taky trochu proto, že maminka měla chřipku a mně tím pádem u ní v bříšku také nebylo moc dobře, zahájila jsem, 8.6.2006 hned v sedm ráno, přípravy na své vylodění. Maminku od rána pobolívala záda, ale nepřikládala tomu velký význam, dokonce v 10.15 hod vyrazila pro dědu Hanušů, kterého vezla do Písku do nemocnice na vyšetření. Dědečka jsme vyložily u nemocnice a my jsme se vydaly na nákupy. Courání po obchodech mě hodně rychle přestalo bavit a začala jsem to mamince dávat docela jasně najevo. Proto jsme se vrátily k autu a maminka se rozhodla, že pojedeme čekat před nemocnici až bude děda hotový. Hodinka před nemocnicí se mamince zdála neskutečně dlouhá a já už jsem toho měla také plné zuby. Maminka si jednu chvilku dokonce myslela, že se narodím v Písku, jako ona. Konečně se objevil dědeček a mohli jsme vyrazit domů. Před dědečkem se maminka tvářila jako by nic, i když jí to šlo těžko, protože kontrakce už se opakovaly skoro každých 5 minut. Nakonec jsme cestu zvládly, vysadily dědečka a ujížděly domů. Domů jsme dorazily v 13:45. Maminka skočila do vany, osprchovala se, umyla si vlasy (prý aby se mi líbila) a pak už rychle volala tatínkovi, aby přijel z práce.
Tatínek dorazil ve 14:30 a když viděl maminku, která si pohopsávala na balónu, začal být velice nervózní. Rychle pomohl mamince dobalit tašku do porodnice a hned jí začal popohánět, aby co nejdříve vyrazili.
V porodnici pozvali maminku dál, tatínka poprosili jestli by zatím počkal na chodbě, než maminku vyšetří. Mamince zkontrolovali jestli jí opravdu uniká plodová voda, byla to ona, aha tak to se mi vypouští bazének, a pak jí natočili monitor. Mezitím co maminka ležela na monitoru, sestřička s ní sepisovala všechny potřebné papíry.
Přestože maminka cítila bolesti v zádech už každé dvě minuty, sestřičky po shlédnutí monitoru konstatovaly, že se ještě vůbec nic neděje. Já vám dám, že se nic neděje, vždyť já se přece chystám ven, aby si mě maminka mohla chovat jako Nikolku. Maminku ubytovali v útulném pokojíčku a tatínka poslali ještě na chvilku domů. Maminka si dala horkou sprchu, ale ta jí moc nepomohla, protože křížové bolesti se objevovaly čím dál rychleji a i mně se to už přestávalo líbit. Rozhodla jsem se, že ven už vlastně ani nechci. Zůstanu si pěkně ve svém pelíšku, stejně je to tady lepší! Jenom ještě musím vymyslet, jak zastavit to vypouštění vody, jestli tu chci ještě nějaký čas vegetit, musím s tím něco rychle udělat. Mezitím, co jsem si lámala hlavičku tím, jak si ucpat bazének, maminka zavolala tatínkovi, aby pomalu přijel. Tatínek slovíčko pomalu úplně ignoroval a přiřítil se skoro okamžitě. Když přišel, měl oblečený takový slušivý zelený obleček, vypadal skoro jako pan doktor, až jsem se musela smát. Nahříval mamince rukama záda, zatímco ona poskakovala na míči. Snažila jsem se mamince různými signály naznačit, ať zastaví to moje sestupování a nechá si mě v bříšku, ale maminka mě nepochopila. Dokonce šla ještě na chvilku do sprchy, kde se snažila, podle rad sestřiček, vydržet co nejdéle.
Po vyšetření sestřička rozhodla, že maminka už může jít na sál. To jsem teda zvědavá, co se tam bude dít. Maminka si vylezla na nějaké křeslo, nohy měla v takových podpěrkách a paní doktorka jí říkala, že až ucítí kontrakci, že má zatlačit. Ne mami, neposlouchej ji a netlač, nech si mě u sebe, já už ven nechci. Maminka nedbala mých proseb a tlačila, ale já jsem se pevně držela. Dokonce se mi i povedlo zastavit ty bláznivé kontrakce. Držela jsem se, jak jsem mohla a docela se mi to dařilo. Paní doktorka, sestřičky i tatínek maminku povzbuzovali, ať tlačí víc a maminka se opravdu snažila, že jsem se skoro nemohla udržet. Také mě něco škrtilo na krčku, nějaký provázek či co? A čím víc maminka tlačila, tím víc mě ten provázek škrtil. Paní doktorka pak rozhodla, že mamince píchnou oxitocin, prý na posílení kontrakcí. Pane jo, co já budu dělat, jestli ten tlak bude ještě silnější? Jak já se ve svém pelíšku udržím? Naštěstí oxitocin vůbec nezapůsobil, ale já už jsem začala být z toho držení se v pelíšku pořádně unavená. Jestli maminka ještě párkrát zatlačí, nevím, nevím, jak se v bříšku udržím. Ještě k tomu všemu se mi na hlavičku začala dobývat paní doktorka. To jsou teda způsoby, snažit se někoho chytit za hlavu! A aby toho nebylo málo sestřička mamince vší silou tlačila na bříško a snažila se mě také vyhnat. Už jsem z toho všeho byla strašně unavená. Bylo jich na mě opravdu moc, že se nestydí, taková přesila. Najednou maminka znovu zatlačila, paní doktorka mě čapla za hlavičku a z pelíšku mě prostě vytáhla. Bylo právě 8.6.2006 20:50 hodin. Strašně moc se mi utáhl ten provázek okolo krčku a já ani nemohla křičet, že chci zpátky, že mi svítí světlo do očí, že je mi zima, že se mi to vůbec nelíbí! Paní doktorka mě osvobodila od té šňůrky, co mě tak škrtila (prý to byl pupečník) a rychle mě odnesla vedle, kde mi dělali samé nepříjemné věci a protože už jsem mohla křičet, dávala jsem jim jasně najevo, že se mi to nelíbí. Chci za maminkou a to hned! Maminku jsem si nevykřičela, ale přišel za mnou alespoň tatínek. Uf, alespoň jeden známý človíček, to jsem byla moc ráda, že ho vidím. Takhle zvenka se mi líbil ještě víc než zevnitř. Tatínek mě fotil, jak mě měří a váží, mimochodem vážím 3650g, měřím 50cm a Abgar skóre mám 6-9-10. Pak mě zabalili do zavinovačky a sestřička mě někam odnášela. Ještě se zastavila u maminky, které mě ukázala, a aniž bych si jí stačila pořádně prohlédnout nesla mě pryč. To se mi vůbec nelíbilo a začala jsem plakat. Dali mě do takové skleněné skříně (maminka mi pak prozradila, že to byl inkubátor), kde mi začalo být příjemné teploučko, takže jsem za chvilku usnula.
Jen co jsem se trošku prospala, vzala mě jiná sestřička, která mě vykoupala, učesala, přebalila a vrátila mě zpátky do inkubátoru. To se mi, ale vůbec nelíbilo, protože se mi moc stýskalo po mamince a začala jsem plakat. Chvilku jsem pořádně křičela v domnění, že mě odnesou za maminkou, ale nic se nedělo.
Ještě než jsem znovu usnula, zastavil se za mnou tatínek. Vysvětlil mi, že se v inkubátoru jenom ohřeji a až se pěkně vyspinkám, tak mě odnesou k mamince, která už na mne čeká. Tak jsem se trochu uklidnila a nechala jsem se přemoci spánkem. Usínala jsem s přáním probudit se už u maminky.
Ráno v 5:30 mě vzbudily nějaké otřesy. Otevřela jsem oči a zjistila jsem, že mě někdo někam nese. Než jsem stačila začít křičet, sestřička mě dala někomu do náruče a já jsem slyšela jak mi někdo povídá: „Ahoj Nelinko.“ Moje maminka! Konečně! Bylo mi u ní moc krásně, daleko lépe než v inkubátoru, a což teprve, když mi maminka dala napít mlíčka. To byla dobrota. Pila jsem a pila a bála jsem se přestat, aby mě zase od maminky neodnesly. Nakonec mě sestřička zvedla a opřela o maminku abych si krkla. Maminka mě hladila a říkala mi, že už budu pořád u ní, že už mě nikam neodnesou, že už mě nikomu nedá. To jsem byla šťastná!!! Hned jsem si pěkně krkla a spokojeně usnula.