Ťap, ťap, ťap.
Tak a je to tu! Už jsem opravdový dvounožec, jako mamka a taťka. Už umím chodit úplně sama. Ale abych začala od začátku. V pátek 4.5.2007 mě na chalupě mamka oblafla, když mi, když jsem chtěla chodit, dala do ručiček dva kroužky. V první chvíli jsem si myslela, že mě drží mamka a tak jsem se rozešla. Po čtyřech krůčkách jsem ale zjistila, že mě nikdo nedrží a začala jsem se řítit k zemi. Mamka mě chytla, hned jak jsem ztratila rovnováhu a postavila mě zase pěkně na nožičky. Chvilku mě ještě podržela, ale hned jak jsem našla rovnováhu rozhodla jsem se zase to chození vyzkoušet. Ťap, ťap, ťap, ťap, ťap. Jé zase o krok víc, to je super, tohle chození! Sice jsem se zase klátila k zemi, ale zjistila jsem, že mě mamka hlídá a hned jak začnu padat, mě chytí. Občas mě chytí, i když bych to vybrala sama, ale někdy jsem jí za pomoc opravdu vděčná.
Chození mě moc baví, ale ne tak mamku a taťku. Nikdo se mnou nechce chodit a abych se sama pustila, když si třeba stoupnu, na to si ještě netroufnu. Přece jenom moc dobře vím, že bych to bez jištění ještě nezvládla. Kdyby se mnou chodili, alespoň za ručičku, i s tím bych se smířila, ale ne, oni mě místo toho zavřeli do nějaké ohrádky, která se nám na chalupě tento víkend objevila. Tak to teda néééé, pomóóóc, křičela jsem co jsem mohla, jen jsem se dna ohrádky dotkla. Občas jim to docela trvalo, než pochopili, že mě to tam nebaví a vysvobodili mě. Tak já se naučím chodit a mám sedět zavřená v ohrádce? To teda ne! Odmítala jsem i lézt a prakticky stále se dožadovala chození. A musím se pochválit, docela se mi to dařilo. Akorát mě trochu mrzelo, jak mě mamka s taťkou pomlouvají a říkají o mně, že jsem protivná. Já nejsem protivná, jenom potřebuji to chození ještě hodně trénovat, abych to pořádně vypilovala. A vydržte, slibuji, že to nebude dlouho trvat a naučím ty moje nožičky, aby mě poslouchaly jako ty vaše vás. A to pak bude teprve tanec. J