Rýma, kašlík a zase ty zoubky
V pondělí 10.3.2008 jsem se vzbudila s velikým kašlíkem. Byl pěkně nepříjemný a kašlala jsem skoro pořád. Takhle velký kašlík jsem teda ještě neměla. K tomu jsem ještě měla rýmu a odpoledne se mamince zdálo, že mám i teplotku. Ani po dvou dnech se mi kašlík moc nezlepšil, tak se maminka rozhodla, že se mnou dojde k paní doktorce. Stejně jsem tam měla jít na nějakou lžičku, tak mamka říkala, že mě při té příležitosti nechá poslechnout.
Nakonec jsem u paní doktorky nebyla s maminkou, ale s babičkou a s tatínkem, protože maminka ode mne také chytla rýmu a kašel a nebylo jí dobře, takže zůstala ležet v posteli. Mamka mi doma vysvětlovala, že mi paní doktorka jenom poslechne kašlík, a že nemám plakat, že to nic není. Tak jsem jí slíbila, že plakat nebudu. Ještě když přišla babička, dělala jsem hrdinku a ukazovala jí, jak mě bude paní doktorka poslouchat ten kašlík. Ale jak jsme vlezli do ordinace, odvaha ze mne rázem vyprchala a já dostala strach. Ten narostl, když mě babička svlékla a paní doktorka se ke mně přiblížila. Začala jsem plakat a pěkně z plných plic. Babička s taťkou se divili, jak paní doktorka vůbec mohla, přes ten křik ten kašlík slyšet. Ale slyšela, a řekla, že je to v pořádku, že mám čistý nějaké průdušky. No to mi je celkem fuk, hlavně mě rychle oblečte, to už mi pak nic nehrozí, pomyslela jsem si. Babička mě oblékla a u sestřičky jsem si ještě vyžebrala obrázek s medvídkem. No musím mít přece důkaz pro mamku, že jsem tu byla, když už mi tu medicínku na lžičku nedali, prý mám přijít příští týden, až se uzdravím.
Mně celkem, až na ten kašlík a rýmu, nic nebylo a tak jsem si docela užívala taťku, který ve čtvrtek nešel do práce, protože mamince také nebylo dobře. V pátek už jsme zase válčily jenom s mamkou, ale na celé odpoledne za mnou přišla babička a to bylo taky super.
V úterý 18.3.2008, když už jsem si myslela, že mám nad chřipkou úplně vyhráno, mě ráno probudila veliká bolest v levém oušku. Vstávala jsem s pláčem a řekla jsem mamince, že mě bolí ouško. Maminka mi ho chtěla namazat nějakou mastičkou, ale plakala jsem a uhýbala, tak to vzdala. Dala mi medicínku, aby mě to ouško přestalo bolet, oblékla mě, dala do kočárku a jely jsme k paní doktorce na ušní. Nurofen zabral a mně bylo už celkem fajn, tak jsem se mamku snažila přesvědčit, že už můžeme jít domů, že mě už nic nebolí. Ještě než jsem to mamce stačila říct, vyšla s čekárny sestřička a pozvala nás dál. Já nikam nechci, já chci domů, mě už nic nebolí, plakala jsem, ale nebylo mi to nic platné. Paní doktorka řekla mamince, aby si sedla na židli, pochovala mě a pevně mě držela. Sestřička mi ještě držela hlavu a za mého vydatného řevu, se mi paní doktorka podívala do obou oušek. Tak prý je to v pořádku, nic to není a bude to nejspíš od zoubků. A ještě mi paní doktorka řekla, že jsem teda pěkná bojovnice. Nevím, jak to myslela, asi jako, že jsem hrdina a přežila jsem to? Ale ono to vlastně vůbec nebolelo, to kdybych věděla, tak jsem ani nemusela řvát.