Ručičky co mi to děláte.
Dneska jsme vyrazily za babičkou do školky na focení na vánoční přáníčko.. Mamka říkala, že je pěkná zima, ale mně bylo v kočárku pěkně teploučko. Ve školce mě mamka vyndala z kočárku a řekla mi, že se musím pěkně usmívat na pana fotografa. Klidně, když bude legrační? S fotografem žádná sranda nebyla, ale smála jsem se na babičku, která stála za ním a dělala na mne srandovní obličeje. Takže nakonec byli spokojení všichni, já, babička, mamka i pan fotograf.
Focení jsme měli za sebou a vydali jsme se zase do té zimy ven. Mně nevadila, pěkně jsem si spinkala, až do té doby, než mi mamka chtěla schovat ručičky pod deku. To mě vzbudilo, začala jsem poplakávat a hledala jsem paleček, spolehlivý to způsob usnutí. Paleček jsem našla, ale běda! Něco mě začalo strašně studit do pusinky i do nosánku. CO TO JE? Začala jsem řvát. Studění přestalo. Tak teď už určitě usnu, pomyslela jsem si a chtěla jsem si podudlat palec, ale zase to studění. Zase jsem začala řvát. Studění přestalo. Ale jen co jsem chtěla usnout, zase ten strašný chlad. CO TO JE? Zaječela jsem. Všimla jsem si mamky, která se smála. Mami, někdo mi tu ubližuje a ty se směješ? Mamka mi zase schovala ručičky pod deku. A jak si mám asi takhle cucat paleček, to mi neporadíš? Mrkla jsem na mamku a pro jistotu jsem si ručičku zase vyndala. Když jsem ji chtěla opět strčit do pusinky, zase studění. Aha. To je moje ručička. Ale proč tak studí? Co jsem jí udělala? Ještě párkrát jsem zkusila cucat paleček, ale ručička mě pořád strašně studila a vždy mě akorát rozčílila. Už jsem byla zoufalá a přemýšlela jsem, co si počnu, jestli mě ručičky nepřestanou zlobit. Pro jednou zkusím nějak usnout, snad to půjde, když mě houpe kočárek, ale co jindy. Nezbývá mi než doufat, že se ty ručičky umoudří. S obavami se mi nakonec opravdu podařilo usnout. Probudila jsem se doma a pro jistotu hned vyzkoušela ručičku. Uf, paleček šel dudlat a ručička už nestudila. Opravdu jsem si oddechla. Doufám ručičky, že to bylo neposledy.
Super, ručička už nezlobí.