Osm měsíců.
Je mi osm měsíců, umím plno nových věcí a mám spoustu nových malých kamarádů. S mamkou chodíme do Berušky a já jsem moc ráda, protože tam je strašně moc nových hraček a poznala jsem tam spoustu nových kamarádů.
Tenhle osmý měsíc utekl snad ještě rychleji než ty předchozí, pořád se něco děje a pořád objevuji nové a nové věci. Nejúžasnější věc, kterou jsem tento měsíc objevila je chodítko. Teda já bych ho určitě objevila dřív, ale to jsme ho doma ještě neměli. Přišlo mi poštou 26.1.2007 a z počátku strašně moc zlobilo. Napřed, hned jak ho mamka s taťkou sestavili a dali mě do něj, abych si ho vyzkoušela, mě po chvilce shodilo na zem. Vůbec jsem to nechápala. Taťka řekl, že byla asi špatně zapnutá sponka, takže ji zapnuli dobře a znova mě tam posadili. Bylo to super, pěkně jsem si v něm seděla a pohupovala se na nožičkách nahoru a dolu. Mamka s taťkou mě v něm občas kousek povozili a mě se to moc líbili. V chodítku jsem si však lebedila jenom chviličku, pak zase z ničeho nic pod zadečkem prázdno a já se zase zřítila k zemi. Zase ta zlá sponka. Mamka řekla, že to večer přišije napevno. No radši tam do té doby nepolezu, ty pády se mi opravdu vůbec nelíbí. Mamka to, jak slíbila, přišila a od té doby je chodítko tou nejúžasnější věcí, kterou znám. Během pár dnů jsem přišla na to, že chodítko není na stání, ani na skákání, ale že se s jeho pomocí mohu sama dopravit naprosto kamkoli. Teď už v něm běhám jako fík! Dokonce mám svoji oblíbenou trasu. Hned jak mě dají v pokojíčku do chodítka běžím strhnout osušku z topení, pak jedu k houpačce, pak sházím všechny věci z gauče a pádím do kuchyně. Tam se chvilku snažím strhnout utěrky z věšáčků, pak juknu do díry za ledničkou, a už si to svištím k odpadkovému koši, tam mě většinou mamka nepustí, ale když se tam náhodou nepozorovaně dostanu, sundám víko a objevuji v něm úžasné věci. Vůbec nechápu, proč je vyhazují a nedají mi je raději na hraní. Copak nechápou, jak úžasně se patlá po víčku od jogurtu? Nebo jak výtečně chutná šlupka od brambor? Nicméně u koše většinou hlídá mamka, takže jedu dál, projedu okolo poličky, kde má mamka kuchařky, ty všechny vyházím (teda já bych si je raději vzala na hraní, ale nejde na ně tak dobře dosáhnout, takže je jen tak tak shodím), a pak se chvilku vztekám u koupelny, protože mi tam nejde projet úzkými dveřmi. A přitom tam vidím tolik lákavých věcí. Během chvilky zjistím, že tentokrát mi řev nepomůže a odjíždím do obýváku. Po cestě ještě prozkoumám všechny úchytky na skřínkách v chodbě, zastvím se na chvilku u pračky, párkrát do ní plácnu ručičkami a v obýváku naberu směr kytka. Ale to většinou už mám zase v patách mamku a moje jízda většinou končí, protože šupajdím z chodítka pryč. Takže obývák jsem ještě moc prozkoumat nestihla. I když se většinou řevem dožaduji návratu do chodítka, skoro pokaždé skončím v pokojíčku na dece, kde se po mně chce abych lezla. Nechápu, co pořád všichni s tím lezením mají? Mně to prostě nebaví, učit se lézt, to budu raději chodit.
Také už se umím sama postavit. Nejlépe mi to jde u babičky a dědy v takovém starém kočárku, ve kterém úřaduji, vždy když tam jsme na návštěvě. Ten kočárek je ještě po mamince a taťka mu říká kamión, asi proto, že je o hodně větší, než můj kočárek.
Chodím na nočník, teda to říká mamka, že na něj chodím, ale není to pravda. Nikam nechodím, jenom mě na něj vždycky posadí. A já už asi vím, že ten nočníček je na to, abych se do něj vyčůrala, nebo vykakala. To mi pak zahraje a mamka s taťkou mají vždycky velikou radost. Takže když se mi zrovna chce, tak se do něj vyčůrám, ale když se mi chce do plenky, vůbec si na nějaký nočník nevzpomenu a vyčůrám se stejně spokojeně tam. To s kakáním je to jiné. To do plenky tak dobře nejde, takže když jsem na nočníčku snažím se toho využít a zkouším zatlačit. Také už se do plenky pokakám jenom tak jednou do týdne. Jinak to každý den zvládnu na nočník.
Prý jsem pěkně vzteklá. Jenomže kdybych si občas nezakřičela, jak by asi poznali, že mi něco spadlo a potřebuji to podat, nebo že mi něco nejde, nebo že chci pochovat, případně posadit v kočárku a podobně? Jak si asi představují, že jim to řeknu, když neumím mluvit? A jenom čekat, než si někdo všimne, co potřebuji, to mě teda opravdu nebaví. A hlavně, člověk se musí bránit, když mu třeba vezmou hračku, s kterou si zrovna hraje, no ne?
Ale aby jste si nemysleli, že se jenom vztekám, to zase ne. Moc ráda se směji. Směji se opravdu všemu a na všechny. A směji se dokonce občas už i v kočárku. Nejraději mám, když jedeme s mamkou a s tetou Ivou a s Tomáškem, a když oba dva sedíme a můžeme se na sebe z kočárku do kočárku smát a povídat si. To je paráda. Také takhle jezdíme s tetou Verčou a s Nikolkou a s Nikolkou se také pěkně pozorujeme a smějeme se na sebe. Je to hned jiná zábava, když si můžu při procházce takhle z kočárku do kočárku pokecat o svých starostech s někým stejně starým.
Hrozně ráda se mazlím. Vždycky se přitulím, chytnu dotyčného za tváře a štípu a škrábu a snažím se co nejvíce otevřít pusinku abych ho mohla pořádně opusinkovat. Většinou skončí poškrábaný, oslintaný a chudší o pár vlasů, ale šťastný, jak jsme se pěkně pomazlily.
Moc ráda nakupuji. Mamka dá na kočárek košík a do něj dává spoustu různých věcí. A já si ho pak nakloním a ty různé věci vyndávám a prohlížím si je. A když mamka není ve střehu tak je i ochutnávám. Nedávno jsem se zakousla do másla a zůstaly tam obtisknuté moje zoubky (mimochodem mám stále jen dva). A občas dokonce, když nemáme sebou kočárek, můžu sedět vepředu ve velikém košíku na takovým zvláštním sedátku, a to mám vůbec úplně nejraději.
Kromě polívek, přesnídávek, jablíčka a banánu dostanu občas i kůrku chleba, kousek tmavého rohlíku, někdy kašičku a občas i křupky, které mi mamka kupuje ve zdravé výživě. Jsou moc dobré a krásně se v pusince rozpouští.
Protože jsem za celý den dost unavená, přes den, ze strachu aby mi nic neuteklo moc nespím (naspím dohromady maximálně tak dvě hodinky), unavená usínám chvilinku po té, co mě v půl osmé položí do postýlky. Ne však na dlouho. Většinou už za hodinku dostávám ukrutný hlad a neusnu dokud mi mamka nedá napít mlíčka. Zkoušela mne párkrát oblafnout čajíkem z flašky, ale já se nenechala. Kdepak mlíčko od mamky je nejlepší a tak si ho v noci vychutnávám pravidelně po dvou hodinkách. Vstávám tak pětkrát za noc, ale není pro mne problém vstát i jedenáctkrát za noc. Definitivně vyspaná jsem ráno okolo půl osmé a těším se jak prožiji další nový den.