Oslavy mě nebaví.
Tak dneska 5.8.2006 jsem zjistila, že mě nebaví oslavy. Když mi mamka ráno řekla, že půjdeme na oslavu druhých narozenin mojí sestřenice Nikolky, docela jsem se těšila. To jsem ještě nevěděla co mě tam čeká.
Na cestu mě opět strčili do kočárku ve kterém jsem po chvilce protestování usnula. Vzbudila jsem se až u Nikolky před barákem, abych o nic nepřišla. Jenomže když jsme vešli dovnitř a předali Nikolce dárky s hrůzou jsem zjistila, že nemají doma míč! Dokonce ani nouzovku, houpací křeslo. To už jsem věděla, že je zle! Ještě k tomu všemu tam byla strašná spousta lidí a na můj vkus příliš rušno. Začala jsem plakat. Co plakat, přímo řvát, on by totiž nějaký slabý pláč v tom šrumu nikdo neslyšel. Ignorovala jsem všechny mamčiny i taťkovi snahy mě utišit. Takhle mě zradit, oni totiž dobře věděli, že tam žádný míč nemají. Když jsem protestovala dostatečně dlouho, mamka usoudila, že by mi mohlo přijít k chuti trošku mlíčka. No dala jsem si, ale hned jak jsem dopila opět jsem zpustila. Jen ať si to příště rozmyslí, tahat mě někam kde není můj kámoš míč. Mamka mě nakonec dala do tašky od kočárku a houpala mě v ní. No, má mě už přečtenou, ví dobře, že houpání mě vždycky uspí. Ale tentokrát jsem se rozhodla, že jí ukážu. Sice jsem neplakala, ale spát teda mami rozhodně nebudu.
Po chvíli se o mě vystřídali a houpání se ujal taťka. Ani ten mě neuhoupal. Nakonec přišla babička a houpala mě takovou dobu, že mi jí přišlo líto, proto jsem, abych jí udělala radost, na chvilku usnula. Když jsem se pak vzbudila, mamka s taťkou konečně pochopili, že mě to tam nebaví, rozloučili se a šli jsme domů. Já samozřejmě opět v kočárku. Toho už na mě bylo opravdu moc a tak jsem řvala celou cestu domů. Vůbec jsem neslyšela, jak mi říkají, že za chvilku budeme doma, a že mě bude bolet z toho křiku v krčku. To měli pravdu, ještě než jsme dojeli domů, bolelo mě tak v krčku, že jsem nemohla ani řvát. Ať jsem se snažila, jak jsem chtěla vycházelo ze mě pouze takové slabé sípání. Ke konci cesty jsem si musela vždy na chvilku odpočinout abych nabrala síly a dosípala to až domů. Doma jsem byla tak vyčerpaná, že jsem po pár zhoupnutích na míči tvrdě usnula. Málem jsem prospala i koupání. Doufám, že mě v nejbližší době žádná podobná oslava nečeká.
Doufala jsem marně, hned druhý den v neděli 6.8.2006 mi mamka řekla, že půjdeme přát bratranci Domčovi k svátku. Tam taky určitě nebude míč, zděsila jsem se. To mě teda zase čeká náročné odpoledne. Musím něco vymyslet, abychom tam nešli. Než jsem si začala lámat hlavičku, jak bych to zařídila, abych na oslavu nemusela, zachránil mě tatínek, který dostal nějaké střevní potíže. Sice seděl skoro celý den na záchodě, ale nikam jsem nemusela. Díky tati!!
Takhle mě zmohla oslava.