Můj malej blouček Amušáček
Tak konečně jsem se dočkala! Už mám Amálku. Narodila se v neděli, zrovna jsem se vrátila s babičkou s chaty a přemlouvala jsem mamku s taťkou, aby se mnou šli na dudáky. Mamku prý bolela záda, tak nás nakonec vyslala samotné s taťkou. Když jsme se vrátili z dudáků, maminka byla ve vaně. Vlezla jsem za ní do koupelny a dávala jí do vody svoje hračky. Ale maminka je nechtěla (fakt nechápu, co v té vaně dělá, vždyť se musí strašně nudit, když si nehraje, dokonce ani nic nenamalovala, to já se teda ve vaně takhle neflákám) a krom toho měla strašně horkou vodu, takže mě to s ní v koupelně nebavilo, jenom jsem jí stručně vylíčila zážitky z dudáků a běžela jsem si užít pokojíčku, vždyť jsem ho přece celý víkend neviděla!
Chvilku poté co maminka vylezla z vany, přišla za mnou babička Marcelka. Super, budeme si hrát! Radovala jsem se a nechápala, proč taťka s babičkou říkají mamce, aby už radši jeli. Kam jako pojedou? Nakonec se mamka nechala přemluvit a taťka mi řekl, že jedou pro Amálku. Super, myslela jsem si, tak jí přivezte co nejdřív. Jo co nejdřív, tak to jsem se pořádně spletla, Amálka totiž napřed bydlela s mamkou v nemocnici. Chvilku po tom co rodiče odjeli, se u nás objevila ještě babička Jituška a vzala si mě k nim domů. Tam pak večer přišel taťka a řekl mi, že už mám sestřičku a ukázal mi na notebooku nějaké miminko. „Miminko, Amálka, hm, je pěkná,“ říkala jsem a už jsem se těšila, že za ní zítra půjdu, jak mi babička slíbila.
Ve skutečnosti byla Amálka mnohem krásnější, než na fotkách!!! Když jí maminka přivezla, vůbec jsem od ní nemohla odtrhnout oči. Úplně jsem zapomněla dát mamce pusu, tak mi Amálka očarovala. Hned jsem si ji pohladila a dokonce pochovala. Pořád jsem na ní koukala a říkala jsem jí: „Ty můj malej bloučku“ a „Amálka úžasná.“ Vůbec jsem nechtěla Amálku opustit, ale nakonec mě babička Jituška nalákala na to, že mi koupí ňaminku. To byl pádný argument, takže jsem se rozloučila s Amálkou i s maminkou a šla s babičkou pro tu ňamku. Hned jak jsem se jí dočkala, dožadovala jsem se návratu za Amálkou, ale babička mi řekla, že u těch miminek už mají zavřeno, a že tam půjdeme zase zítra.
Jo, jo, bylo to dlouhý, ale přežila jsem to, a už mám konečně Amálku doma. A je to super, můžu jí pořád hladit, každou chvilku se dožaduju (většinou úspěšně) aby mi ji dali pochovat, pořád se na ní dívám a taky jí hodně povídám. Říkám jí: „No jo, ty naše plincezno, no jo“ taky „Ámuško, Amy, Amálko“, ale úplně nejčastěji „ty muj bloučku Amušáčku.“
Jediný, co nemám ráda je, když Amálka pláče. To je vám mi jí tak líto, že se neudržím a pláču s ní. Chudinka malinká, nepláče sice moc často, ale když už spustí, může mi to srdce utrhnout.
Jo a taky mě pěkně mamka a s babičkou Jituškou naštvali. Ptali se mě, jestli chci jet s babičkou na chatu a já jsem samozřejmě chtěla. Jenže!!! Když pro mne babička přijela, já byla oblečená a babička se mě zeptala, jestli můžeme jet, kývla jsem: „Jestě Amálku a můžeme.“ Ale babička Amálku vzít nehodlala. Prý musí zůstat s maminkou, protože je ještě maličká. Fajn tak to já taky budu doma, pomyslela jsem si a začala se svlékat. Ale babička mě i přes mé protesty s taťkou odnesla do auta a odvezla na chatu. V autíčku mi říkala, že Amálka musí být opravdu s maminkou, a i když jsem se na tu chatu těšila, stejně jsem to, že jedu bez Amálky, pořádně obrečela. Víkend na chatě jsem si pěkně užila, ale když jsem v neděli viděla maminku a hlavně Amálku, byla jsem nejšťastnější na světě! Ještě jsem slyšela babičku, jak říká mamce, že kdyby neměla teplotu, že by se se mnou vrátila, jak jsem po cestě tam plakala.