Kaskadérka.
Dneska jsme s mamkou byly u ní v práci pro nějaké papíry. Pak jsme ještě zašly nechat taťkovi spravit bundu, pán který opravuje ty bundy totiž sídlí v té samé budově jako mamky kancelář. Bundu nám opravil na počkání, takže jsem si tam během toho čekání prohlédla spoustu zajímavých věcí. Docela mě to tam bavilo a ani se mi nechtělo zpátky do kočárku. Mamce mě bylo asi líto a chtěla mi ten odchod zpestřit, tak se rozhodla, že se proletíme po schodech. Mně se to moc líbilo, ale mamka teda nadšeně nevypadala. Je hodná, aby mi udělala radost, sjela schody po břiše a ruku se mnou držela pěkně ve vzduchu. Položila mě až na posledním schodě. Paráda, chci ještě jednou, začala jsem křičet, aby mamka pochopila, že mi to nestačilo. Ale mamka nevypadala, že by chtěla prolet opakovat. Začala se zvedat a mumlala něco jako, hlavně, že jsi v pořádku, Nelinko. A proč bych jako neměla být mami? No opakování se nekonalo, místo toho mě mamka šoupla do kočárku a pajdala se mnou k domovu. Taťka mi večer, když mě koupal (mamka prý nemůže, pálí ji odřená dlaň) říkal, že jsem pěkna kaskadérka, když jsem zvládla ten prolet na schodech. Sice nevím co to znamená, ale klidně budu kaskadérka. A tatí nemohl bys mamku přemluvit, abychom si takhle hrály častěji?
A ještě musím napsat, že předevčírem to byl přesně rok, co jsem mamce na testíku ukázala dvě čárky. Myslela jsem, že bychom to mohli nějak oslavit. No, oslavovaly jsme, ale ne zrovna podle mého gusta. Ráno jsem se zase dozvěděla, že jdeme k paní doktorce, zase na včeličku. Mamka říkala, že už je to poslední, a že tentokrát bude jenom jedna. Dobře, tak jednu teda zkusím vydržet. V ordinaci se na mne zase všichni smály, paní doktorka mě poslechla, sestřička mě zvážila, vážím už 7,30 kg a pak si se mnou povídala. Smála jsem se na ni a doufala, že si to třeba tentokrát s tou včelou rozmyslí. Nerozmyslela. Zase mě bodla do zadečku. Sice jsem měla v úmyslu to tentokrát vydržet, ale nakonec jsem přece jenom spustila, chtěla jsem alespoň pochovat od maminky. U maminky jsem se hned uklidnila, ale pak jsem slyšela, že píchly také Nikolku, a protože mi jí bylo líto, opět jsem se rozplakala. Za střídavého mého a Nikolčina pláče, nás mamky oblékly a mohly jsme vyrazit na procházku.
Také slušný kaskadérský kousek, co?