Jedenáct měsíců.
Tak už je mi jedenáct měsíců. Jsem už velká holka, umím lézt a dokonce už i sama chodím. Napřed jsem myslela, že to lezení úplně vynechám, ale nakonec jsem se rozhodla to přece jenom zkusit, ze začátku jsem lezla pěkně pomaličku, polehoučku, ale teď už lezu pěkně rychle. Je to lepší než chození, protože člověk při tom lezení aspoň nepadá. Za to při chození jo, a hodně. Mamka sice chodí pořád u mne, ale občas nekouká a když padám, tak mě nechytne. Ona teda říká, že kouká pořád, ale že vždycky spadnu z ničeho nic jako hruška. Takže radši lezu. Ale úplně nejraději chodím za jednu ruku. To opravdu miluji, štráduji si přesně kam potřebuji a když mi občas chtějí změnit směr chůze, nedám se a otočím se zase zpátky a dojdu si kam potřebuji. Akorát občas mě opravdu rozzlobí, to když mě nedokážou nasměrovat jejich směrem, prostě mě seberou a odnesou pryč. A nic mi nepomůže moje hlasité protestování. Ale posuďte sami, jak by se vám líbilo, kdyby jste si vyhlídli, kam půjdete, těšili se tam a už cestou se viděli, jak se třeba krásně hrabkáte v koši a pár centimetrů před cílem by vás někdo sebral a odnesl, někam kam jste vůbec nechtěli? Jinak je, ale to chození za ruku opravdu super. Jenom škoda, že to nikdy nikoho nebaví tak dlouho, jako mne.
Takže je mi jedenáct a kromě lezení, chození, stoupání si všude, kde to jen jde, umím také předvést jak dělá slepička, pejsek a prasátko. Umím předvést indiána a dokonce už si pusinku umím zakrývat ručičkou sama. Také umím dělat ty, ty, ty, ukázat, jak dělají hodiny, říkám táta, máma, bába, teta, ňaňa, ňam ňam, ham a spoustu údajně nesrozumitelných slůvek. Prý nesrozumitelných, to teda jak pro koho, já všemu co říkám rozumím moc dobře a nechápu, že mi ty dospěláci nerozumí? Ale mě to vůbec nevadí a vesele si požvatlávám dál. Úplně nejčastěji používám slůvka ňaňa a ňam. Mamka s taťkou se mi smějí a říkají, že ani máma, ani táta, nepoužívám, když je vidím, ale jak vidím něco k jídlu, bezpečně začnu vždycky křičet ňamňam. Mamka říká, že je to někdy pro ostudu, že nemůže ani v klidu nakoupit, protože jak vlezeme do krámu, začnu vyřvávat ňamňamňam a nepřestanu, než dostanu aspoň rohlík. Rohlík je moc dobrý, ale ještě raději mám jablíčko a úplně nejraději mám ředkvičky. A papám je pěkně celý, žádné strouhání. Vždyť už mám na to také osm zoubků, pěkně si vždycky ukousnu a pak to papání pěkně naženu na ty zoubky a rozkoušu. Také papám banány, bílé jogurty, přesnídávky, suchary, křupky a sušenky v poledne k obídku různé polévky, k snídani chlebík se sýrem a k večeři mlíčko od maminky.
Ráno vstávám okolo osmé hodiny a dělám tím prý mamce radost. Radost jí ale asi přechází večer, protože říká, kde jsou ty časy, kdy si krásně sama usínala? Kde jsou nevím, zato vím, že je škoda ležet v postýlce, když umím stát. A tak jen co mě večer uloží do postýlky, šup, vyskočím na nožičky, obejdu si postýlku a ručičkou si otevřu dveře do obýváku a dělám na mamku a taťku ksichtíky. Oni za mnou po chvilce přijdou, ale ještě než se stačím z jejich příchodu pořádně zaradovat, zradí mě a položí. To se mi, ale opravdu nelíbí a tak se s hlasitým řevem, hrabu zpátky na nožičky. Takhle to praktikujeme každý večer více jak hodinu. Nakonec jsem přemožena a přidržována vleže v postýlce usínám. Naši se každý večer diví, že se mi nechce spát, protože přes den už spinkám jenom jednou po obědě a to půl hodinky, někdy hodinku. Ale mě to stačí, tak co. Abych jim dala vědět, že nepotřebuji tolik spát, ještě se v noci tak 3x až 5x vzbudím na kojení.