Deset měsíců.
Tak jsem zase o měsíc starší. A o měsíc šikovnější. Prý jsem pěkný rarášek, říká taťka. Mamka zase říká, že jsem z hadích ocásků, nebo pytel blech. Ale to jenom tak říkají, já už vím, že jsem přece Nelinka, žádný blechy, hadi, ani rarášci.
Každé ráno se snažím vzbudit ještě dřív než taťka vstává do práce (v půl sedmé) a skoro pokaždé se mi to povede. Taťka se mi sice diví, říká, že on vstávat musí, protože jde do práce, ale já prý si můžu poležet. Prosím tě, co mi to tu vykládáš tatí? A kdo za mne asi vyhází všechny hračky z beden? Kdo provětrá chodítko? Vyhází kuchařky? Otevře šuplíky? Zkontroluje jestli něco nezbylo na stolku v obýváku? Ty si myslíš, že pracuješ jenom ty? Zkus si to jednou se mnou vyměnit a uvidíš, co mám práce, musím opravdu hodně makat abych to všechno do snídaně stihla. Ještě v posteli si dám mlíčko od mamky, odolám jejímu přemlouvání, ať ještě chvililinku spinkám a už se vítězně s pusou od ucha k uchu nechávám donést do pokojíčku, abych mohla trůnit na nočníčku. Tam se pěkně vyčůrám a vykakám a pak už pospíchám do chodítka. Profrčím celý byt a mamka nám mezitím připraví snídani a uvaří čaj. Pak už snídáme. Někdy snídám banán, jogurt, nebo jablíčko, ale nejraději mám chlebíček s lučinou. Úplně miluji, když si ho můžu sama ukusovat, občas k němu mám i rajčátko. Každé jídlo poctivě vychutnávám a přežvykování doprovázím hlasitým mňam, mňam, mňam. Všichni, kdo to slyší, se smějí a říkají, že jsem opravdový labužník. Po snídani si jdeme s mamkou číst, já otáčím stránky a mamka mi čte a ukazuje co je na obrázcích. Většinou přečteme čtyři knížky, pak si jdu chvilku hrát s hračkami na deku. Když mě to přestane bavit, válím chvilku sudy, chvilku zkouším, aby se neřeklo, lézt (stále mi to leze jenom dozadu) a když mě to přestane bavit, jdeme většinou na procházku nebo jdu spinkat do velké postele. Mamka dá okolo mne peřiny, abych nespadla a vždycky se mnou počká, než usnu. Neusínám už s plenkou, našla jsem si nový, lepší způsob. Jednou ručičkou chytnu roh peřiny a přejíždím po něm nataženými prstíky druhé ručičky. Když mě viděla babička Čarků, říkala, že jsem to zdědila po taťkovi, že to také jako malý dělával.
Mám nové botičky, ale přestože mamka koupila ty nejmenší co měli, jsou mi ještě veliké, a když s nimi chodím, zakopávám o špičky, nebo si je přišlapuji. Chození za ruce mi už opravdu jde. Nejraději chodím za jednu ruku. Chození mě moc baví, jenom škoda, že nikoho to nebaví tak dlouho jako mne. Všude kde se můžu něčeho přidržet vstávám. To se pak vždycky vítězně usměji, že konečně stojím. Po chvilce mě ale přestane bavit se držet, pustím se a zkouším stát bez držení. To mi ještě moc nejde, většinou se po chvilce zřítím k zemi.
Umím mávat, tleskat, ukazovat jak jsem veliká, dělat indiána, dělat pusinkou rybu, chrochtat. Mamka sice říkala, že chrochtá jenom prasátko, ale protože neumím nic jiného, chrochtám když vidím, nebo i jenom slyším pejska, chrochtám když vidím kočičku, ptáčka nebo jiné zvířátko.
Přes den naspím většinou tak dvě hodinky, večer jdu spinkat před osmou hodinou a jsem většinou tak moc utahaná, že usínám během chvilinky. Naši mě chválí, že jsem moc šikovná a usínám takhle krásně sama.