Čtvrtročáček.
5. září jsme s mamkou vyrazily k paní doktorce na kontrolu ve třech měsících. Moc jsem se tam těšila. Minule mě moc chválily, chovaly si mě a mazlily se se mnou. Prostě paráda. Dneska jsme zase vyrazily společně s tetou Luckou a s Nikolkou. V čekárně jsme zjistily, že je před námi ještě jedno mimčo a já se rozhodla, strávit tu chvilku čekání spánkem. Ze spánku mě probral hrozný křik. Podle hlasu jsem poznala Nikolku, která plakala v ordinaci. Teda Niky, nechápu proč tak řveš, pomyslela jsem si a ještě jsem na chvilku usnula. Probudila jsem se až v ordinaci. Maminka mě svlékla, a pak si se mnou dlouho povídala sestřička. Strašně se mi líbila, tak jsem se na ní pořád smála. Smála jsem se i na paní doktorku, když mi poslouchala srdíčko a měřila hlavičku. Smála jsem se i na váze, a i při měření. Měřím 59cm a vážím 6,12kg. Moc se mi líbilo, jak mě obě chválí a obdivují, jak jsem hodné miminko. Říkaly mamince, že já určitě neumím ani plakat. No to neumím, viď mami, mrkla jsem na mamku, ale ta zradila a práskla na mne, že řvu v kočárku. Ale stejně jí to nikdo nevěřil. Sestřička si se mnou ještě chvíli hrála a já se tak smála, až jsem se z toho počůrala. Sestřičce to vůbec nevadilo, naopak mě ještě pochválila, že jsem mamce ušetřila plenku. Dala jsem jí za pravdu a protože se mi chtělo i trochu kakat, v rámci šetření plenek, jsem zatlačila a pěkně jsem se po…… Hned jak to po mě uklidily, dala mě sestřička na bříško. Asi bych jí měla ukázat jak se umím převracet, napadlo mě, ale než jsem to stačila uskutečnit, zarazila mě strašná bolest na zadečku. Co mi to dělají? Tohle teda néééé, začala jsem řvát, ale nebylo mi to nic platné, naopak bolest se opakovala ještě jednou, tentokrát na druhé straně zadečku. Tak proto ta Nikolka tak křičela, mělo mě to varovat. Křičela jsem co jsem mohla, takhle nezvládám řvát ani v kočárku. Asi proto, že jsem do toho řevu dala skutečně všechno, rozmyslely si to a dál mě netrápily. Pro jistotu jsem ještě výstražně řvala celou dobu, když mě mamka oblékala. Až když mě pochovala a já viděla, že už mi nic nehrozí, trochu jsem se uklidnila. Mamka jim ještě poděkovala (to teda nechápu za co, když mi tak ubližovali) a vyšli jsme z ordinace. Maminka mi pak vysvětlila, že to bolení bylo očkování a ty dvě injekce mi dali proto, abych byla zdravá. Ale to jsem byla do teď i bez injekcí, ne? Příště už sem prostě nejdu, rozhodla jsem se. Byla jsem tak ráda, že to mám za sebou, že jsem dokonce ani neprotestovala, když mě mamka dala do kočárku. Zlatý kočárek.
Druhý den ve středu 6.9.2006 mě mamka zase vzala k doktoru. Slíbila mi, že mě tam nikdo píchat nebude, že se mi tam pan doktor jenom podívá na nožičky. To by šlo, nožky klidně ukážu. V ordinaci byla docela sranda, byla jsem tam s Nikolkou a ještě s nějakým chlapečkem. Všichni jsme si lebedili bez plenek a závodili jsme, kdo si strčí ručičku víc do pusinky. Pak k nám přišel pan doktor a hrál si se mnou z nožičkami. Usmála jsem se na něj, ale dlouho mu to nevydrželo. Teda, to mamka si se mnou hraje déle. Asi mu došlo, že si s ním chci ještě hrát, protože řekl sestřičce, aby mu mě podala. Sestřička mě čapla a nesla za panem doktorem. Položila mě na bok a pan doktor se na mě usmál. Jsem moc zvědavá jakou novou hru vymyslíš, mrkla jsem na něj. Vypadalo to nadějně, skrčil mi nožičku, ale pak jsem strnula. Ucítila jsem totiž na zadečku něco studeného. Příprava pro injekci, jako včera, zděsila jsem se a začala jsem řvát co mi síly stačily. Dobrý, lekli se a žádná injekce se nekonala. Jenom mě otočili na druhou stranu a zopákli studění. Zase jsem nasadila svůj hurónský křik a i nyní se mi podařilo hrozbu injekce zažehnat. Protože zjistili, že se nedám, vrátili mě mamince. U maminky mi nic nehrozí, proto jsem se hned uklidnila. Pan doktor nám ještě prozradil, že mám nožičky úplně zdravé. No tak to bych už teoreticky mohla chodit, ne?
Dneska ve čtvrtek 7.9.2006 mi mamka ráno slíbila, že se s ní večer budu koupat ve velké vaně. Super, tam bude vody, to si užiji. Celý den jsem se moc těšila. Nemohla jsem se dočkat. Kdy už bude večer? Mami, už je večer? Tak už? Pořád jsem se mamky ptala, ale ona mi asi nerozuměla, protože když se objevil taťka, tak mu říkala, že jsem celý den pěkně protivná. No aby ne, když pořád ještě nevím, kdy bude večer. Konečně jsem se dočkala, mamka mě svlékla a dala mě pochovat taťkovi. Honem, vem mě do té velké vany, přemlouvala jsem ho. Taťka mě vyslyšel a odnesl mě do koupelny, kde už na mne čekala ve vaně maminka. Vzala mě do náruče a namočila mě do vody. Bylo to parádní. Užívala jsem si vodu, zkoušela jsem jestli stačím, pak mi mamka dala ruku pod hlavičku a já docela bez držení plavala. To bylo úplně nejlepší, chtěla jsem, aby mamka dal pryč i tu ruku co měla pod mojí hlavičkou, ale to nechtěla. Stejně to bylo i tak bezva. Vycákala jsem se dosyta, dokonce jsem se ve vaně tak unavila, že jsem usnula, ještě než mě mamka odnesla do postýlky.
Tak dneska jsem právoplatný čtvrtročáček. Když přišel taťka, tak mi oba s mamkou popřáli a předali mi nějaká nová chrastítka. Hm, tak to by jste mohli dělat každý den, co vy na to? Usmála jsem se na ně.
A co umím ve třech měsících? Umím se převracet z bříška na záda. Umím bouchat ručičkami do chrastítek na hrazdičce, udržím v ručičce chrastítko, a co je vůbec nejlepší, umím si cucat pěstičku, zvládnu dokonce cucat i obě najednou, víc mi chutnají zavřené pěstičky, než jednotlivé prstíčky, jednou jsem dokonce zkoušela dudlat najednou dudlík a cucat k tomu pěstičku, ale to moc nejde, lepší je to zvlášť, jen je těžké se rozhodnout, na co mám zrovna chuť.
Pořád nemám ráda kočárek a pořád je mi to prd platné. Ale naučila jsem se večer sama usínat. Maminka mi dá vždycky večer mlíčko a když se nabumbám odnese mě do postýlky a já tam umím sama usnout. Jenom někdy pláču, protože bych se chtěla dívat na takovou barevnou skříňku, na kterou se večer dívá mamka s taťkou. Ale i když mě vyndají z postýlky a vezmou mě na míč, vždycky se natočí tak, abych na tu skříňku neviděla. Prý jsem ještě moc maličká a na televizi (tak té skříňce říkají) se ještě dívat nemůžu. Tak to raději vždycky hned usnu. Takže usínám mezi 19:30 a 20:00 a ráno vstávám okolo 7:30. Mezitím se v noci dvakrát vzbudím na mlíčku, ale to se jen nabumbám a okamžitě zase usínám.
Na míči už mě to také nebaví jako dřív. Holt stárnu, no. Mnohem lepší než hopsat na míči je hrát si s mamkou nebo s taťkou na dece. Je super, když mi ukazují různé hračky, které chrastí, hrají, nebo pískají. Ještě lepší je, když na mě dělají legrační obličeje, to se pak můžu usmát. Umím se smát i nahlas, nejvíc se řehtám na tetu Lucku, ta umí být hodně srandovní. Také mám ráda, když mi maminka zpívá, to si pak s ní ráda zahopsám i na míči.