Čtrnáct měsíců
Tak a uprostřed léta jsem oslavila čtrnáct měsíců. No vlastně neoslavila, pořád čekám kdy se bude opakovat ta veliká oslava, co jsem měla, když mi bylo dvanáct a tentokrát opět nebyla, tak snad příště.
Všichni říkají, že už je se mnou pěkná sranda. No to je, ale to se mnou snad byla odjakživa, ne? Začínám opakovat slova, která slyším, např. haló, houba, hele (to používám nejčastěji a na všechno co neumím pojmenovat), houby, boty, ahoj, tau (čau), houpat (to je moje nejoblíbenější), máma, táta, deda, bába, teta, zkouším už i mami, tati, babi, dedo. Také říkám ňamňam, není, kuk, baf, ne a spoustu dalších slovíček, na které si teď ani nevzpomenu.
Když chci jít ven, stoupnu si ke dveřím, vezmu si do ruky boty a volám papa, to aby mamka věděla, že chci ven na houpačky. Houpačky miluji úplně nejvíc na světě. Jedny houpačky máme před barákem, kde bydlíme a pokaždé když jdeme ven, nebo se vracíme, domáhám se hlasitým houpat, houpat, vstupu na hřiště. Většinou mi vyhoví a chvilku mě pohoupají, někdy mám dokonce štěstí, že zůstaneme na hřišti déle a já si kromě houpaček, kolotoče a průlezek užiji i písek. Písek je další úžasná věc, co jsem objevila. Mám i nějaké hračky, které jsou speciálně na písek, nejraději z nich mám hrabičky a lopatku. A když je náhodou s sebou nemáme, vůbec mi to nevadí a hrabkám se v písku pěkně ručičkami, to je stejně úplně nejlepší. Písku si nejvíce užiji na chalupě v Mladějovicích, kde mám vlastní pískoviště se spoustou hraček hned před chalupou. Další oblíbenou věcí jsou louže, jenom nechápu, proč je mamka nesnáší. Vždycky mě od nich rychle táhne pryč a většinou ani nezabere můj protestující řev. Nesnáším jízdu v kočárku, nevím proč v něm pořád musím jezdit, když už přeci umím perfektně chodit. Co chodit, už umím i běhat a chodit do velkého kopce, i z kopce. Přesto pořád s sebou taháme kočárek. Mamka říká, že prý když se mnou jde někam pěšky, že jdu vždycky přesně na druhou stranu, než ona potřebuje. Ale mami, tak to přece není, vždyť to ty jdeš vždycky přesně opačně, než potřebuji já. A je to pěkně nespravedlivý, protože já mamku nemůžu naložit na kočárek a vézt jí kam chci. Ale párkrát už jsem s mamkou šla pěšky nakoupit a to se mi moc líbí. Po cestě je prodejna z rybami a my se tam na ně chodíme koukat. Jsou moc krásné a paní prodavačka se mi vždycky směje jak na ně otvírám a zavírám pusinku. Hm, ale aby poradila mamce, že tím myslím, že chci jednu rybu koupit domů, to ji nenapadne.
Umím se sama nakrmit lipánkem, no já bych zvládla klidně i polévku, nebo jiné jídlo, ale to mě nenechají. Umím vylézt na postel, nebo na gauč, umím lézt nahoru po schodech a dokonce umím i opravdový kotrmelec. Vždycky udělám komín, stočím hlavičku a mamka mi musí trošičku ťuknout do zadečku a já se krásně převrátím. Také umím zpívat, lalalalalala a občas se mi i povede zopakovat melodii, kterou mi předtím někdo zazpívá. Mamka mi také koupila pastelky a já maluji.
Vstávám okolo půl osmé, po obědě si schrupnu hodinku a večer jdu spinkat v osm hodin. Usínám ve velké posteli za asistence mamky nebo taťky, pak mě přenesou do mojí postýlky, ale kolem půlnoci se opět vracím do velké postele, kde pěkně setrvám až do rána. Jo a mimochodem v noci se ještě tak 3x až 5x vzbudím na mlíčko. Tak snad jsem na nic nezapomněla, mám teď pořád tolik práce, pádím se mrknout jestli mamka náhodou nezapomněla zavřít záchod.