A zase na chatě
Tak od pondělí jsem byla zase na chatě ve Vltavici. Tentokrát jsem tam byla sama s mamkou a dědou. Taťka a babička museli do práce, ale nám s mamkou nic nebránilo, abychom si ještě užily sluníčka na Šumavě. Ve Strakonicích jsme naložily dědu a po obědě vyrazili. Mamka s dědou si mysleli, že hned usnu, ale já jsem o nic nechtěla přijít a tak jsem se snažila vydržet. Celkem se mi to dařilo, a ani jsem se moc nenudila, jako jindy v autě, takže jsem skoro neřvala, ale těsně před cílem mě přece jenom přemohl spánek. Vzbudila jsem se až v postýlce na chatě.
Děda nám ještě to odpoledne přidělal na kolo sedačku a já jsem ji s mamkou hned jela vyzkoušet. A byla bezvadná, o hodně lepší, než ta co máme doma. Tahle byla vepředu, takže jsem nemusela koukat mamce na záda, ale mohla jsem dokonce i řídit a troubit na zvonek. Bylo to super jely jsme s mamkou a já jsem se rozhlížela a užívala jsem si jízdu na kole vepředu. Pak mě mamka trošku naštvala, protože z kola slezla a udýchaně mi říkala, že až vylezeme ten kopec tak se nahoře podíváme do lesa, jestli tam jsou nějaké houby. A to tam jako nemůžeš dojet, mami? Vždyť když jdeš tak je to takový pomalý. Mamku jsem nepřemluvila, dál šlapala pěšky, nicméně já se vezla a tak jsem aspoň pomalé jízdy využila ke koukání po houbách. A během chvilky se mi koukání vyplatilo a já viděla v lese obrovskou houbu. „Houba, houba, houba“ volala jsem na mamku a ukazovala do lesa, kde jsem ji viděla. „Jo, jo, Nelinko, hned až vylezeme na kopec půjdeme na houby, ano“, nerozuměla mi mamka. Já se však nevzdávala a hlasitým voláním houba, houba a pořádným natahováním se a ukazováním do lesa, jsem donutila mamku, aby se koukla tím směrem, kterým jsem ukazovala. „Jé Nelinko ty jsi našla houbu, ty jsi šikovná, ty jsi zlatíčko“, chválila mě mamka a říkala, že je to křemenáč. Sundala mě z kola a šly jsme se podívat do lesa. Mamka tam po chvilce viděla další houbu, ale byla v roští, tak mě postavila na zem a řekla mi abych tam počkala, že dojde pro houbu. Přece tu nebudu jenom tak čekat, pomyslela jsem si a začala jsem se rozhlížet, jestli neuvidím také nějakou houbu. Po chvilce bedlivého koukání jsem ji uviděla. Byla malinká, ale byla to houba. Sedla jsem si k ní na zem, prstíčkama jsem ji vydloubala a zálibně si ji prohlížela. „Houba, houba“, hlásila jsem mamce, která se drala z křoví a myslela si, že chválím její úlovek. Kdepak mami, já mám svojí houbu! Mamka mě zvedla a uviděla mojí houbu. „Jé Nelinko ty jsi našla hříbka, ty jsi šikovná“ chválila mě. Byla jsem na svojí druhou nalezenou a první samostatně utrženou houbu náležitě pyšná. Celou cestu zpátky jsem si ji držela a těšila se až jí ukážu dědovi. Moc se mu líbila a vůbec nemohl uvěřit, že jsem ji našla a utrhla úplně sama.
Na houby jsme pak chodily každý den, mamka mě vždycky vzala do krosničky, vzaly jsme košík a vyrazily jsme. A každý den jsme přinesly dědovi na sušení plný košík. Sbírání hub mě moc bavilo, akorát jsem nechápala, proč mamka některé houby nesebrala, ani když jsem ji na ně pokaždé hlasitě upozornila. Někdy mi to přišlo opravdu líto, obzvlášť proto, že mamka nikdy nesebrala ty nejkrásnější a nejbarevnější houby, co jsem viděla. Vždycky říkala, že jsou eee, eee, a nepomohlo ani moje odmítavé NE. No ještě, že jsme vždycky měli s sebou brumíka, ten pokaždé bezpečně zahnal všechny moje chmury z nesebraných krásných houbiček. A také mě vždycky potěšilo, když mi mamka dala nějakou houbu do ruky, no vždyť jsem si ji také zasloužila.
Ve čtvrtek za námi přijela babička a v pátek nás vzala s mamkou na borůvky. To byla dobrota, mamka trhala borůvky do krabičky a babička mně do pusinky. Chtěla trhat také i do krabičky, ale zpočátku krabička neměla šanci, tolik mi borůvky chutnaly. Když jsem ukojila největší hlad, začala jsem si borůvky trhat sama a po důkladném rozmačkání mezi prstíky, jsem si je dávala do pusinky. Byly moc dobré a jak krásně barvily prstíčky! Bylo to super, báječně jsem se najedla a krásně jsem si ten výletík užila. A to ještě potom babička udělala borůvkový koláč a palačinky, na kterých jsem si také moc pochutnala.
Týden utekl jako voda a kdyby se mi nestýskalo po taťkovi, asi bych se domů ani nevrátila.