Vada jménem dospělost.
Jelikož největší zábavou mé šestiměsíční dcerky je koukání z okna, trávím teď u něj docela dost času. A právě včera, při postávání u okna s Nelinkou v náručí, jsem zpozorovala maličkou holčičku, běžící k dětskému hřišti. S hrůzou jsem sledovala, to zhruba dvouleté dítko, řítící se k silnici, která je dělila od hřiště. Během chvilinky jsem si s úlevou oddechla. U holčičky se objevil človík, který její pohyb plně kontroloval. Před silnicí ji přidržel za kapucku, a když se oba rozhlédli, přešli na druhou stranu k hřišti. Píšu záměrně človík, protože jsem si marně lámala hlavu, zda je to dospělý, čili případný tatínek té holčičky, nebo dítě, snad bratr? Z pátého patra to totiž nebylo zcela zřetelné. Došli k dětskému hřišti a já zpozorovala, jak človík vytáhl z kapsy leták a začetl se v něm. Hm, tak to bude spíš tatínek, uzavřela jsem své mudrování, položila Nelinku a pustila se do vaření.
Po chvilce mě od škrábání brambor vyrušil jekot. Mrkla jsem z okna a viděla onu holčičku, ležící na zemi v písku a mávající rukama, nohama a šťastně křičící. Na tom samotném by nebylo nic zvláštního, ale velice mě překvapilo, že človík, který před chvilkou studoval reklamní letáky, se válel vedle ní v písku, ležel chvíli na břiše, chvíli na zádech a dělal přesně to co ona holčička. Pak si oba sypali písek na hlavu, za chvilinku byl človík na čtyřech a holčička na něm jezdila. Pak chvilku odpočívali vleže na kolotoči. A při odchodu si oba probrouzdali louži. Takže tatínek to určitě nebyl, vypadalo to spíš na brášku.
Hřiště osamělo, ale jako by vzduch kolem byl nabyt štěstím té holčičky. A já si v tu chvíli přála jedno jediné. Dokázat si jednou takto hrát se svojí dcerou. Jako matka. A zároveň jsem skoro s jistotou věděla, že to nikdy nedokážu. Že nedokážu přijít na hřiště a bez ohledu na sousedy nakukující z oken paneláků, sebou praštit vedle své dcery do bláta, nebrat ohled na to, že budeme špinavé, nedělat si starosti s tím, jestli nastydneme, nekoukat na etiku a nebát se, zda se zrovna někdo nedívá. A že i kdybych to dokázala, tak si to vlastně dnes v naší společnosti nemohu dovolit. V té společnosti, která hlásá, jak důležité je, aby byly děti šťastné a zásobuje je hračkami, které jsou výkřikem poslední módy. Opravdu by mě zajímalo, jak by se asi tvářila ta společnost, která považuje za nejdůležitější si s dětmi hodně hrát, hodně se jim věnovat, kdybych sebou uprostřed jednoho uplakaného lednového dne praštila do bláta, sypala si písek na hlavu, honila se s dcerkou po čtyřech a válela sudy v loužích. Asi by mě tvrdě odsoudila. I já rozumem chápu, že tohle dělat nemůžu, i když bych srdcem strašně moc chtěla, protože vím, že moje dítě by bylo v tu chvíli nejšťastnější na světě. Bohužel, i když by stačilo k jeho štěstí tak málo, má smůlu, protože já mám jednu velikou vadu, jsem prostě DOSPĚLÁ!
Tak snad jednou, až mi moje holčička přijde domu špinavá, mokrá a třeba i s roztrhaným oblečením, ale se zářícíma očima, snad jednou nezhasnu plamínky v jejích očích tím, že ji vynadám vlastně za to, že si hrála. Doufám, že si navždy uložím do paměti obrázek, jedné malé holčičky, která včera odcházela z hřiště určitě strašně špinavá , ale hodně moc šťastná. Když tak mi ji, Nelinko, jednou připomeň.