Tatínek.
Už jsem Ti říkala Nelinko, jakého máš skvělého tatínka? Já vím, že víš, ale přesto poslouchej.
Dneska ráno si vstávala ve čtvrt na sedm a mně se ještě chtělo ták moc spát. Vylezla jsem, že si dojdu na záchod a slíbila Ti, že se pro Tebe do postýlky hned vrátím. Ale než jsem přišla vzbudila sis tatínka. Párkrát jsi ho praštila do hlavy, vytrhala mu pár vlasů, kousla ho do tváře, abys ho hned jak rozlepí oči, odzbrojila svým širokým úsměvem. „Ahoj Nelinko“ povídá Ti ještě napůl spící a Ty mu radostí, že s Tebou komunikuje začneš dloubat do ospalých očí. „Ty potvůrko, jak to, že už nespinkáš?“ Zeptá se tě a odpovědí mu je Tvoje radostné: „He…ko…ka.“
Na cestě z koupelny Tě potkávám, jak se, jako veličenstvo, neseš u tatínka v náručí. Hodíš po mně vítězoslavně očkem a jako bys říkala: „Ty ses na mne vyprdla, ale taťka, ten mě vysvobodil!“ A tvůj úžasný tatínek mě posílá zpátky do postele. Ani nevíš jak ráda jeho nabídky využiji a pospíchám se zavrtat do ještě teplého pelíšku.
Protože nemůžu hned usnout, poslouchám, jak Tě taťka posadí na nočník, přistrčí Ti krabici z hračkama a Ty si užíváš svého obvyklého ranního trůnícího rituálu. Taťka se mezitím za doprovodu hrajícího nočníčku, do kterého už jsi se vyčůrala, umyje a uvaří Ti čaj. Snídani neřeší, dá Ti sušenky, vždyť ty Ti přece stejně chutnají nejvíc. Hned pak se vrací pro Tebe na nočník, sundá Tě a pak Tě dlouho vychvaluje a hladí, jaká si šikovná, že si se vykakala a vyčůrala. Spokojeně mu přitakáváš a necháváš se odnést na přebalovací pult. Á teď nastane řev, pomyslím si, už skoro usínajíc.
Taťka Tě položí a já už slyším jak se začínáš kroutit. Né, že by ses nechtěla nechat přebalit a převléct, ale když kolem je tolik lákadel. Slyším jak začínáš protestovat, protože Tě taťka chce přidržet, aby Ti mohl dát plenku: „Hele Nelinko, hele co tu mám, koukej,“ haleká taťka, aby upoutal Tvoji pozornost a vzápětí Ti podstrčí nějakou krabičku od krému. Jak jsem pochopila, nezabavila Tě ani na tu chvilku, než Ti taťka nandal plenku. „Nelinko, no tak vydrž chvilinku, ať Ti to můžu zapnout,“ prosí skoro zoufale a já Tě mám úplně před očima jak se mu na všech čtyřech snažíš z pultu zdrhnout.
Klobouk dolů. Ustáli jste to oba dva bez úhony a ty, zřejmě už oblečená, se řítíš v chodítku za taťkou. „Táta, kako, dla, vla, jéjejéje, máma, táta“ bytem se rozléhá tvoje radostné štěbetání a já s nádherným pocitem absolutního štěstí usínám, právě když se vydáváte snídat.
Ze sladkého snění mě občas lehce vytrhne Tvoje zavýsknutí, občas krátký řev, to když taťka hned správně nepochopí, co by sis zrovna v tu chvíli přála, hned na to radostný smích. Užívám si tohle víkendové lenošení z trochou výčitek, že já spím, když Tvůj taťka nemůže. Ale vzápětí si uvědomuji, když slyším, jak se něčemu společně smějete, jak Tě taťka honí v chodítku, jak s Tebou Tvojí hatmatilkou komunikuje, jak Ti čte, že on se vlastně baví.
Asi jsem opravdu usnula, protože najednou mě probudí otevření dveří a taťkovo šeptání: „Potichounku, ať nevzbudíš maminku“ a ukládá Tě do postele vedle mě, aby sis po tom ranním řádění ještě chvilinku odpočinula. Mrknu na Tebe a vidím šťastnou tvářičku, která po chvilince tatínkova hlazení upadá do říše snů a taťka usíná vzápětí po Tobě.
Po očku pozoruji ty dva spící poklady a přemýšlím, že vlastně máš, respektive my obě máme obrovské štěstí, že máš takového tatínka. Takového tatínka, který Tě miloval od první chvíle, kdy se o Tobě dozvěděl, který (by) Tě na rukou nosil a udělal by pro Tebe, co Ti na očích vidí. Takového tatínka, který je na Tebe tak neskutečně hrdý. Jsi prostě jeho princeznička, jeho Nelinka, Neloušek, Nelimír.
Dneska jsi ještě moc malinká, ale jednou sama uvidíš, že takového tatínka bys nikde jinde na světě nenašla. Tak si ho, Nelinko, važ jako já.
Bermudský trojúhelník
(taťka, 11. 11. 2007 17:04)